Kapitola 4

POV Sihany

Od těžké rány, kterou mi otec zasadil, jsem uhodil hlavu na stranu. Jeho oči potemněly hněvem, když na mě zíral. "Kam sis myslel, že jdeš?" Odplivl si s červenýma očima a zkříženýma rukama. "Měl jsi v plánu udělat mi ostudu v tak důležitý den?" Chytil mě za límec a třásl se mnou, až mi drkotaly zuby.

"Jsem dost starý na to, abych dnes odešel." vyhrkl jsem a vyplivl krev ze zranění, které způsobil jeho úder. „Nebo jsi zapomněl na narozeniny svého vlastního dítěte!?" Ušklíbl jsem se na něj. Můj tón mi vysloužil další hlasité plácnutí, při kterém jsem se zakolísal na nohou.

"Nejsi moje dítě," plivl na mě. "Žádné mé dítě by mě neprovedlo tím vším, čím jsi mě podrobil!" Zavrčel.

Z jeho slov by si jeden myslel, že to byl on, kdo trpěl týráním celé smečky. Kolemjdoucí, který by slyšel jeho slova, by si myslel, že jsem ho bil a budil jsem ho s pásem na zádech uprostřed noci. Někdo, kdo neznal naši rodinu, by si pomyslel! byl ten, kdo mu říkal jména. Mysleli by si, že jsem mu říkal monstrum, k ničemu dobrý, děvko, nicotný a další nechutná slova.

"Ano, před lety jsem rezignoval na to, že jsem bez otce." Zavřel jsem oči a klesl na kolena, která mě už dlouho nedokázala udržet.

Všechny ty roky jsem se snažil potěšit svého otce, přimět ho, aby se na mě podíval a viděl někoho, kdo stojí za to milovat, aby se na mě byť jen jednou usmál. Celý život jsem chtěl otce. Byl bych šťastný s úsměvem. Jedno milé slovo by mi zvedlo náladu, ale můj otec byl laskavý ke všem kromě mě.

"Když nejsem tvoje dcera, jak ti mohu přivodit ostudu?" Srdce mi krvácelo, když jsem se podíval dolů na své roztřesené ruce. Slzy mě pálily v očích, ale odmítl jsem propadnout svým emocím a plakat. Najednou mě zaplavilo vyčerpání, které mě přemohlo.

"Neopovažuj se na mě mluvit." Ukázal výhružně prstem na můj obličej. "Tolik jsem pro tebe ztratil a tvoje existence mě stále stojí!" Křičel. Jeho rudá tvář by mě děsila každý jiný den, ale v tu chvíli, když se nám rozednilo, jsem už nedokázal shromáždit žádné další emoce.

Posledních osmnáct měsíců mi byl odchod ze Stříbrného měsíce útěchou. Kdykoli jsem vydržel facku, každý kop, každou urážku a každé plivnutí do obličeje, připomněl jsem si, že to nebude na dlouho. Jedinou útěchou, kterou jsem měl v této ubohé smečce, byla myšlenka na svobodu, která mě čekala na konci hranic.

Před hodinou na mě dva muži namířili zbraně. Slyšel jsem zvuky natahování zbraní, jak mi mířily na hlavu. Během svého života jsem několikrát čelil smrti, ale dnes to bylo poprvé, co jsem se podíval smrti do tváře a on zíral přímo zpět s tváří zbraně.

Hrůza mi zchladila krev a na kůži mi vyrazil studený pot.

Nemohl jsem nic dělat, když ke mně přistoupili a nasadili mi pouta jako uprchlíka a odvedli mě zpět do smečky. Kade, ten parchant!

Opustit smečku nebylo zločinem, pokud byl vlk dost starý. V jednadvaceti jsem byl dost starý na to, abych se rozhodl tyto lidi opustit! Proč ze mě musel udělat zločince za to, že jsem udělal něco, na co měl každý právo?

Bože, proč jsem stál před tak krutým životem? Musel jsem to všechno trpět, dokud jsem neumřel? Byl bych navždy připoután v této smečce, nebo se mi podaří uprchnout a jednoho dne se probudit s tváří nalepenou na různých dveřích jako hledaný zločinec ze smečky Silver Moon?

"Kéž by ses nikdy nenarodil." Můj otec ta slova vyplivl a otočil se, aby mě nechal za sebou. V kobkách. Za prostý akt uplatnění mého práva vlka.

"Taky bych si přál, abych se nikdy nenarodil." V tu chvíli by bylo neexistovat o tolik lepší než existovat v těchto podmínkách.

"Nemáš právo to říkat, když můj přítel zemřel při porodu tvého neužitečného zadku." Otec mě stáhl z podlahy za límec a moje šaty se trochu roztrhaly, když mě zvedl. "Kdo tě naučil být nevděčný?" zasyčel mi do obličeje. Jeho hnilobný dech mě donutil zadržet dech. Všechno nejlepší k narozeninám, Sihano.

Spadl jsem zpátky na podlahu jako pytel shnilých brambor, když mě otec pustil.

Nemohl jsem mít partnera a nemohl jsem odmítnout toho druha. Moje existence byla bezcenná, ale nemohl jsem si to přiznat. Tato smečka mě nepotřebovala, ale nemohla jsem ji opustit. Můj život byl neustálý paradox, absurdní a rozporuplný v každé fázi.

Když můj otec odešel. Znovu jsem mohl volně dýchat. Ze všech lidí, kteří mě využívali. bil mě a týral . můj otec byl jedním z mála, kteří mi mohli ztěžovat dýchání, protože mě dusil strach. Mohl se mi z dálky podívat do tváře a můj dech se zastavil, zatímco moje nohy přimrzly k zemi.

"Nevaroval jsem tě?" Kade vstoupil poté, co můj otec odešel. "Neříkal jsem ti, že není úniku?" Jeho přítomnost naplnila místnost a jeho vztek vysál vzduch. Asena zakňučela, když se z jejího alfy valily vlny hněvu.

"Jsem dost starý na to, abych odešel!" Brečel jsem bez smyslu. "Všichni jste blázni, krutí bastardi, že jste mě tu drželi proti mé vůli!" Vtiskl jsem polštářek dlaní do očních důlků, zatímco mi z očí volně padaly slzy.

"Řekl jsem ti, abys neodcházel, ale odvážil ses mě neposlechnout." Postoupil dále do místnosti a odhrnul si vlasy z obličeje. Tmavé kruhy kolem jeho očí mě na vteřinu vyvedly z míry, ale zavrtěla jsem hlavou. To byla jeho věc. "Už na mě nemáš žádná práva. Mám právo odejít, jestli chci," odsekl jsem.

"Včerejší noc byla pro mě hrozná." Prohlížel si mě nahoru a dolů. Přála jsem si, aby každý den, každá noc a každá minuta jeho života byla hrozná. "Ale protože jsi mě odmítl a měl jsi čas utéct, myslím, že to nebylo pro tebe."

"Zlomili jsme partnerské pouto. Proč si myslíš, že bych kvůli tobě šel do tepla?" Trochu uspokojení zmírnilo tíhu na mé hrudi, když jsem cítil jeho neklid, přestože jeho tvář zůstala prázdná.

Malá část mě se zlomila, když jsem si uvědomil, že mám být spářen s někým tak odporným jako Kade, a to odmítnutí mi drtilo srdce. Někdy ho bolelo vidět ho s Avalonem nebo jinými dívkami, se kterými ji podváděl. Zdálo se, že po přerušení našeho partnerského pouta nikdy nezažil žádnou bolest, ale když jsem se teď podíval na jeho tvář, věděl jsem to lépe.

Nikdy jsem si nemyslela, že bych ho chtěla zlomit za to, co mi udělal, ale když jsem se na něj dívala, cítila jsem uspokojení, když jsem věděla, že trpěl kvůli tomu, co mi udělal, i když jeho utrpení bylo malé a nesrovnatelné s mým utrpením.

"Lžeš," řekl mi, jeho nafouknuté ego nebylo schopné zvládnout pravdu. Nechtěl jsem ho. Žádná část mě to neudělala. "Je mi jedno, co říkáš, ale vím, že lžeš. Prozatím mám předání, abych se zúčastnil. Do té doby očekávám, že budeš plnit svou povinnost vůči této smečce jako bezcenný otrok, kterým jsi. Čistit, vařit a sloužit. To je jediná věc, na kterou jsi dobrý. Jestli si vůbec myslíš -" Přistoupil ke mně blíž. "Jestli tě napadne ještě někdy utéct z této smečky, postarám se, abys poznal bídu, jakou jsi nikdy nepoznal." Zíral na mě, jeho temné oči plné nenávisti. Nechal mě, abych viděl, co by se mnou udělal, aby viděl, že v žádném případě nežertuje.

Bohyně, nenáviděl jsem celý Stříbrný měsíc, ale měl jsem v srdci zvláštní místo pro nenávist k tomuto muži, hned vedle rohu, který jsem si nechal pro svého otce.

„Jednoho dne se podíváš zpět na to, jak ses ke mně choval, a budeš toho litovat, ale pak už bude pozdě,“ přísahal jsem a cítil jsem cizí teplo, které mi svíralo hruď.

"Čeho bych měl litovat? Pomáhat omege získat její místo nebo poskytnout otroka pro mou smečku?" Odfrkl si. "Jak mě přiměješ něčeho litovat? S vychrtlým vlkem jsi jen bezcenná omega." Když odcházel, podíval jsem se dolů na své ruce. Budete toho litovat!