Kapitola 3 Pohřeb

Starrovo POV

Oči jsem měl oteklé, červené a opuchlé od nekonečného pláče. Moje babička byla jediným členem rodiny, který mi zůstal. Teď, když je mrtvá, jsem zůstal sám.

Protože jsem jediný, kdo zbyl, mám na starosti její léčebné výlohy a byl jsem zaneprázdněn přípravou jejího pohřbu úplně sám.

Od smrti babičky jsem nikdy nepřestal plakat. Přesto jsem se nenáviděl.

Jaký je účel připravovat se na její pohřeb a brečet po její smrti, když jsem tam nebyl ani v době, kdy mě nejvíc potřebovala?

V jejích posledních dnech jsem tam ani nebyl, abych ji utěšoval.

Moje drahá babička si nezaslouží vnučku, jako jsem já.

Zadržoval jsem slzy, když jsem sbíral babiččina oblíbená jídla a položil je blízko její rakve.

Ve šťastných vzpomínkách, které jsem měl, když jsem byl malý, jsem nebyl úplně sám. Vždy jsem se měl na svou mámu a babičku spolehnout.

To ale netrvalo dlouho, nakonec moje matka zemřela a babička musela vzít na sebe veškerou odpovědnost a vychovávat mě sama.

Díky tomu, že jsme se mohli spolehnout jen jeden na druhého, jsme se s babičkou velmi sblížily. Je to člověk, který je mi nejbližší, člověk, kterému také vděčím za svůj život.

Z přemýšlení mě vytrhlo, když mi někdo položil ruku na rameno. Myslel jsem, že je to Moore, ale když jsem vzhlédl, byl jsem zklamaný, že vidím Reynoldse.

"Soustrast," zamumlal Reynolds pod vousy, když jsme upřeli pohledy.

Jen jsem na něj lehce přikývl. Mé srdce je příliš těžké, abych něco řekl.

Rozhlédl jsem se a hledal Moora. Hosté se už shromažďují, aby sdělili svou soustrast, ale stále není nikde k nalezení.

Je to můj kamarád, měl by být první, kdo mě utěší poté, co zemřel člověk, který mě vychoval. Ví, že moje babička byla jediným členem rodiny, který mi zbyl. Jeho pohodlí jsem potřebovala nejvíc.

Čekal jsem dost dlouho, než přijde, ale nikde ho nebylo.

Reynolds seděl na prázdném místě vedle mě, které jsem nechal volné pro Moora, protože jsem stále doufal, že přijde.

Vím, že mě Moore nemiluje a záleží mu jen na Hartovi, ale myslela jsem si, že za ty roky, co jsme spolu, by o mě alespoň pocítil starost, zvlášť když jsem právě přišla o milovanou osobu.

On je důvod, proč jsem nemohl vidět svou babičku, dokud byla naživu. Myslel jsem, že přijde a alespoň se za to omluví.

Nakonec jsem byl hloupý, když jsem doufal, že se o mě Moore vůbec postará.

"Luno Starr, měli bychom zahájit pohřeb?" Někdo přišel a pošeptal mi.

Těžce jsem polkl. "Není třeba déle odkládat pohřeb. Je lepší provést pohřeb, dokud jsou tady lidé, na kterých opravdu záleží." Odpověděl jsem tichým šepotem, ale Reynolds mě slyšel, protože seděl vedle mě.

Slzy, o kterých jsem si myslel, že jsem je už spotřeboval, znovu vytryskly a stékaly mi do očí, když babiččina rakev byla pomalu spouštěna do jejího pohřebiště.

Roztřásla se mi ramena a zvedl jsem se s vědomím, že to bude naposledy, co babičku uvidím.

"Tady," zašeptal mi Reynol ds, když mi podával svůj kapesník. Ochotně jsem si ho vzal a použil jsem ho k utření slz a odfrknutí, aniž bych se cítil trapně, protože jsme si s Reynoldsem byli blízcí.

Trochu jsem ztuhla, když mě Reynolds náhle pohladil po zádech, aby mě uklidnil, ale nakonec jsem se uvolnil, protože to byl můj přítel.

Chtěl jsem více jeho pohodlí, otočil jsem se a objal ho. Právě teď potřebuji jen teplo. Naštěstí mě neodstrčil. Místo toho mě objal a dál mě konejšivě třel po zádech.

Kdyby tu nebyl Reynolds, byl bych z toho nepořádek. Díky jeho objetí a útěchu se část bolesti v mém srdci rozplynula.

Reynolds mě nikdy neopustil.

Když jsem viděl hosty pryč a přijímal jejich soustrast, Reynolds jen stál po mém boku, připravený poskytnout mi útěchu, kdykoli to budu potřebovat.

Pohřeb byl hotový a hosté odešli. Když jsem všechno zabalil, Reynolds mi beze slova pomohl. Jeho ticho bylo jako jeho uklidňující objetí pro mě.

Když jsem ho viděla, jak mi tady pomáhá, cítila jsem se pochopená a už se nemusím cítit sama.

"Děkuji, Reynoldsi," zamumlala jsem si pod vousy a věnovala mu malý úsměv.

"To nic, Starr." odmlčí se. "Všechno bude v pořádku. Určitě tě čas uzdraví," dodává, když v mých očích stále vidí smutek.

Mírně jsem pokýval hlavou a přijal jeho radu.

"Co se stalo Moore?" ptá se mě.

Musel umírat touhou položit mi tuto otázku, ale počkal, až se emocionálně stabilizuji.

Odvrátila jsem na něj pohled a dál balila přebytečné věci, které jsem koupila babičce na pohřeb.

Drrystan nic neví, protože jsem mu ještě nic neřekl. Taky mu nehodlám nic říkat.

Slyšel jsem za sebou kroky, když jsem ucítil přítomnost blížící se ke mně. Zastavil jsem to, co jsem dělal, a otočil jsem se, abych zjistil, kdo byl ten pozdní návštěvník, jen abych zjistil, že to byl Moore.

Moore vypadal, jako by běžel ve své vlčí podobě, aby se dostal až sem. Vlasy má rozcuchané a kravatu nemá ani pořádně svázanou. Dýchal tak rychle, že nemohl ani mluvit.

Moje tvář ztmavla, když jsem se s ním zadíval. Pohřeb skončil, nemusel přijít. Otrávený jeho přítomností jsem vyrazil z místa a opustil Reynoldse.

Moore se za mnou hnal s kyticí květin v ruce.

"Starr, nemohl jsem odejít dřív, protože jsem měl něco, o co jsem se potřeboval postarat. Bylo to něco, od čeho jsem nemohl uniknout."

Zastavil jsem se a otočil se na patě čelem k němu.

Když jsem na něj přimhouřil oči, sevřely se mi pěsti po stranách." Bylo něco důležitějšího než být na straně své družky v době, kdy tě nejvíc potřebovala?" Střelil jsem na něj.

Jeho oči se setkaly s mými a na letmý okamžik se mu pohledem mihl stín lítosti

K uhašení mého hněvu to však nestačilo.

"Víš co, ani sem nemusíš chodit," promluvil jsem hořce. "Kdybys mě tu noc nezastavil, ještě bych se setkal s babičkou, když byla ještě naživu."

Moorův stisk kytice zesílil, když uslyšel má slova.

"Neměl jsem ponětí, l-"

"Pořád jsem ti říkal, že mě babička potřebuje!" křičel jsem a přerušil ho ze slov. "Nikdy jsi mě neposlouchal."

"Vše, co tě zajímalo, je Hart, která je těhotná s tvým dítětem." Vyhrkl jsem, abych konečně uvolnil všechny emoce, které jsem dostatečně dlouho pohřbil.

Moore se nezmohl na slovo. Ať řekne cokoli, a i když se omluví, jeho slova nikdy nevrátí mou babičku a nikdy mi to nevrátí čas, který jsem s ní mohl strávit.

Moore chvíli mlčel. Moje srdce, které bylo vždy těžké, bylo lehčí, než bylo poté, co jsem mu konečně řekl věci, které jsem mu chtěl říct.

Překvapeně jsem na něj pohlédla, když se najednou přikrčil a položil kytici květin, kterou přinesl, na zem, kde byla právě pohřbena moje babička.

"Přišel jsem jen, abych se poklonil tvé babičce. Omlouvám se, jestli jsem se zpozdil, bylo to mimo moji kontrolu," odpověděl Moore, jako by jen neslyšel zbývající slova, která jsem řekl.

Můj dech byl mělký a mé srdce hořelo ještě víc hněvem nad jeho bezcitností. Po tom všem, co jsem řekl, to bylo ono?

Neschopná už se ovládat, zvedla jsem květiny a mlátila jimi po Mooreovi, dokud nebyly všechny květiny roztrhané na kousky.

Moore přijal všechny hity, které jsem mu dal, aniž by cokoliv řekl.

"Přišel jsi, abys vzdal úctu?!" křičel jsem na něj. "Víš, jak by se moje babička cítila nerespektovaná, kdyby viděla, jak moc jsi mě nerespektoval?" To, co zbylo z květin, jsem hodil na zem.

"Jsem z toho unavený. Když mi nemůžeš projevit úctu, měl bych si dát alespoň trochu respektu," promluvil jsem slabým hlasem, když jsem se sebral.

Nebylo to součástí žádného z mých plánů, ale právě teď si myslím, že je to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem pro sebe mohl udělat.

"Přestaňme s tím vtipem a pojďme se rozvést," promluvil jsem pevně a podíval se Mooreovi přímo do očí.